Lidové vápenictví na Drahanské vrchovině,
2. polovina 18. století
(Pavel Kurfürst, úryvek)

 ... Vápenec je ve vrchních vrstvách silně zvětralý, proto bylo možné ho zpočátku dobývat jen sochory. Později museli používat i špičák a železnou palici na zatloukání klínů, až 12 kg těžkých. Když při lámání narazili na kompaktní skálu, používali střelného prachu. Díry pro nálože vrtali nebozízem, který během otáčení zatloukali do skály těžkým kladivem. Tuto práci vykonávali většinou s pomocníky, ponejvíce s manželkami, které otáčely nebozezem, zatímco vápeník jej zatloukal. Byla to fyzicky velmi těžká práce, zejména pro ženy z vápenických rodin.

Každý vápeník měl jeden lom, ve kterém pracoval sám nebo se svou rodinou. Kámen lámali vždy jen v množství, které stačili odvézt jedním vozem nebo jedněmi saněmi k vápenici. V malých kamenolomech se pracovalo po celou zimu a vápeník si za tu dobu musel nalámat mezi 60-110 tunami kamene na celou příští sezónu. Znamená to, že ve svízelných zimních podmínkách musel nalámat a na vzdálenost asi šesti kilometrů odvézt 130~230 fůr vápence. Kámen se lámal od prosince do konce února. Vápeník tedy musel každý den do Vysočan přivézt tři, někdy i čtyři fůry kamene. Vysočanští vápeníci skladovali vápenec každý zvlášť v těsné blízkosti svých vápenic. V přestávkách mezi dovozem kamene připravovali vápenec pro použití v peci, jejíž správné založení vyžadovalo značné dovednosti. I menší chyba v založení vápenice mohla mít za následek částečně nebo i zcela zmařený výpal.

Kromě lámání kamene si musel každý vápeník připravit před zahájením pálení zásobu 150-240 m3 smrkové kulatiny, potřebné pro výpal přichystaného vápence. 

Tato nesmírná dřina byla ještě ztěžována naprosto špatným stavem cest a velkou vrstvou sněhové pokrývky.

...